Slibovali jsme zveřejnit článek, kterým se Šarlota Zölflová umístila na 3. místě v okresním kole a následně na 2. místě v krajském kole. Tak tady je:

Ještě že ti hasiči přijeli… 

Jednoho dne začalo v naší ulici hořet. Všichni hned plašili, jenom já jsem zůstala v klidu. Řekla jsem si: „Musím zavolat hasiče.“ Běžela jsem rychle pro mobil. Přeházela jsem celý byt, ale mobil nikde. Trrr! Trrr! Co je to za zvuk? Odkud to vychází? Z pokoje ne. Z bundy taky ne. Jé, hele, ta bota se hýbe. Šáhla jsem do ní, a co jsem vytáhla. Mobil! Rychle. Jak je to číslo? Jó, už vím, 150. Uf. Dovolala jsem se. Z druhé strany se ozvalo: „Dobrý den, tady dispečink hasičů České republiky. Jak vám mohu pomoci?“ Ihned jsem odpověděla: „Dobrý den, jmenuji se Lenka Lipová a v Litomyšli hoří.“ Dispečer se zeptal: „Na jakém konkrétním místě?“ „Ulice T. G. Masaryka 3495,“ odpověděla jsem panu dispečerovi. Ten se ptal dále: „Je to dům, nebo byt?“ „Byt,“ vyhrkla jsem rychle. „Zůstal v tom bytě někdo?“ tázal se mě. „Nevím, jestli tam někdo nezůstal,“ odpověděla jsem mu. On řekl: „Už tam posílám zásahovou jednotku.“ „Děkuji, nashledanou,“ rozloučila jsem se. Pan dispečer se taky rozloučil a hovor ukončil.

Asi po půl minutě mi někdo zavolal. Byl to pan dispečer. Ale proč mi volal? Musel zjistit, jestli si z něj nedělám legraci. Za chvíli přijeli hasiči a požár uhasili. Ještě že tak, protože tam zůstala stará paní. A teď přišla na řadu ta nejhorší věc - vyšetřování.

Detektivové hledali místo vzniku požáru. To nebyl takový problém. Našli to rychle. Polstrované křeslo. Ale pořád zbývalo zjistit, jak k tomu došlo. Stalo se to snad cizím zaviněním, nebo došlo k samovznícení? Důležitou informací pro začátek byl čas. Odborníci na požáry detektivům sdělili, že k vznícení došlo kolem 13 hodiny. Teď mohlo začít samotné vyšetřování.

Detektivové chodí po sousedech se stejnou otázkou: „Neviděli jste kolem 13 hodiny vcházet do stařenčina bytu cizí osobu nebo neslyšeli hádku?“ Odpověď je ale u všech stejná: „Ne.“ Tak co teď? Nikdo další v bytě pravděpodobně nebyl, stařena se s nikým nebavila. Příčina musí být tedy někde uvnitř. Detektivové prochází jednotlivé místnosti a hledají cokoliv podezřelého. Koupelna, kuchyně, obývák… Konečně, to bude ono. V tom si detektivové všimli, že na parapetu leží dioptrické brýle. Stará paní už totiž špatně viděla a měla asi 15,5 dioptrie na dálku. Přemýšleli, jestli křeslo nemohla zapálit právě tato zvětšovací skla. Ale jak? Lámali si tím hlavu notnou chvíli. Slunce. To bude ono. Asi po třech hodinách si uvědomili, že v době vznícení do jejího okna svítilo slunce, které nejspíš skrz skla brýlí, která jsou vlastně lupa, zapálilo křeslo. Posléze zjistili, že si šla stařenka po obědě zdřímnout a položila si brýle na parapet. Detektivové si asi po dni vyšetřování mohli oddechnout.

Stařenka, která ještě asi měsíc ležela v nemocnici a léčila si popáleniny druhého stupně, se po návratu z nemocnice přestěhovala do domova důchodců. Avšak vzpomínky z bytu v plamenech jí navždy zůstaly v paměti, a už nikdy nenechala brýle na parapetu.

Šarlota Zölflová